Výstavy v zámecké konírně 

Tomáš Rossí

Obrazy

Světlo barvy a barva světla

Tomáš Rossí náleží k přední garnituře své umělecké generace. Jeho tvůrčí cesta je vyznačena periodami s dominancí odlišných malířských technik. Dospíval k nim ve volné tvorbě, stejně tak recipročně přes náročnou práci restaurátorskou.

Snahy přenést úsek krajiny nebo krajinný detail závěsnou malbou do interiéru, skončily ve vývoji malířství před koncem 19. století. Od té doby jsou krajina, zahrada, pěstěné plody a jednotlivosti vegetace pro malíře modelem, předlohou, vzorem. Obraz je ohlasem modelu, s význakem jisté podobnosti. Ona podobnost v obrazech Tomáše Rossí zrcadlí umělcovu inspiraci a citlivost, ne však ambici přiblížit se malbou objektivní skutečnosti. Snaha vězí v opaku, v dospění k určité distanci od viděného, což je vlastní tvorba, zrcadlo syntaxe, do níž umělec vložil intelekt a čistotu rukopisu.               

Obrazy Tomáše Rossí, někdy sestavená do vícedílných nástěnných ploch, lze užít k eventuální připomínce historicky důležitého pojmu evropské povědomí reinterpretace přírodního světa. Ten se datuje k debatám o Monetových obrazech leknínů z první čtvrtiny minulého století. Celek příroda i její inspirující části přestaly být sbírkou zobrazitelných krásných objektů. Její nové pojetí je od toho času odkazem na umělcovu energetickou struktura. Tato signifikantní fakta Tomáš Rossí přijal evidentně po svém. V obměnách soustředění na kolekce obrazů se specifickými tématy stojí vprostřed přírodního prostředí, rovnocenně (a přeneseně) i na jeho užitkově pěstěném dílu, monumentalizuje solitéry květeny a plodů, s nevýhradním přihlášením se k estetice baroka. A to i přesto, že význaky baroka jsou kupříkladu nedůvěra v rozum (pravda je zjevena) a odvrat od přírody, což není Tomáše Rossí programem.

Zvýrazněnou roli přisuzuje barvám neseným iluzí světla, obdobně světlu, které definuje tvar jeho obtékáním v podobě zářících kontur. Tak vnikají pro malbu Tomáše Rossí charakteristické optické vibrace znějící přírody. Skrze vyvstalé souvislosti malířova duchovního světa i ryze praktické postupy tvořivého úkonu jsou svérázně prolnuty obě stěžejní vrstvy obrazu, faktická a imaginativní.

Specifické téma nese cyklus komorních maleb s titulem Slabikář. V spojitosti edukačních prvků, rozkrývajících triviální poznání světa, a vyhraněného malířského rukopisu vnímáme tyto obrazy jako nauku svéráznou hrou. Cílí k vyspěle poučeným, schopným nejprve diferencovat v oproštěné obraznosti věcná východiska. Až poté rozkryjeme, snad i s překvapivým potěšením, malířova malá velká osobní i odosobněná gesta nad nejvšednějšími skutečnostmi.  

Cyklus Slabikář má v tvorbě Tomáše Rossí důležité postavení. Napsal: Vznikl jako vzpomínka na školní léta. Ve třídě jsme měli vyvěšené didaktické pomůcky. Byly to kartony, kde zobrazený děj byl podpořen písmem. S odstupem jsem si na ty věci vzpomněl. Zas sedím v 1. třídě a koukám na kartony. V rychlých malířských sděleních se především jedná o imprese námětů a světlo. A názvy, psané velkými písmeny jsou pojistkou, aby malba neutekla z formátu. A je to expresivní.

Jan Dočekal

Retrogaming

počátky osobních počítačů u nás

V letních měsících Vás zveme na výstavu Retrogaming – počátky osobních počítačů u nás (23. 6. – 29. 8.). Největší pozornost je věnována počítačovým hrám a domácím počítačům a konzolím z 80. let – československým i zahraničním. Jednotlivé exponáty jsou představovány přístupnou formou – nezbytné technické informace doplňují různé zajímavosti. Součástí výstavy je "pařanské doupě" –  funkční herna s historickými počítači se stovkami her. Pamětníci si mohou připomenout velké herní hity.

Autorem výstavy je Regionální muzeum v Litomyšli.

Když slunéčko zemi políbilo 

pocta národopisci Vratislavu Bělíkovi (1900–1988)

Doprovodný program:

1. 6. – dětská vernisáž

13. 6. – zakončení výstavy s komentovanou prohlídkou s Dobromilou Vlčkovou a Pavlou Porubskou, dcerou a vnučkou Vratislava Bělíka

každý čtvrtek výtvarné dílny

Národopisný badatel a spisovatel Vratislav Bělík celý svůj život zasvětil poznávání lidové kultury kraje, v němž žil. Veškeré projevy lidové kultury citlivě vnímal a zachytil v jejich pestrosti a četných souvislostech. Lásku k národopisu zdědil po svých předcích a byl k ní celoživotně nasměrován i dobou, do níž se narodil. Dobou, ve které si společnost potřebovala uvědomovat svoji identitu a hledala své národní kořeny.

Ve svém etnografickém bádání se opíral o terénní výzkumy i o své pečlivé a systematické záznamy podpořené velkým výtvarným nadáním. Bohaté množství informací rovněž čerpal ze setkávání s lidmi, pro něž byla lidová

kultura běžnou součástí života. On sám byl spolutvůrcem a obnovitelem několika zvykoslovných tradic v místech, kterými za svůj dlouhý život pr ošel a v nichž zanechal výraznou stopu. Přínos jeho práce na poli regionální

etnografie je patrný a zásadní dodnes. Působil jako pořadatel obyčejových slavností, byl poradcem folklorních souborů, přednášel v Československém rozhlase i na četných vzdělávacích akcích, výsledky své práce publikoval také v tištěné formě. Cílem všestranné badatelské činnosti Vratislava Bělíka bylo mimo jiné vyvrátit mýtus o tom, že Vysočina (jakkoli byla stroze prezentována na Národopisné výstavě českoslovanské v roce 1895) patří mezi chudá a nevýrazná území jinak pestrého národopisného prostoru Moravy.

Výstava je realizována na základě finanční podpory odboru regionální a národnostní kultury Ministerstva kultury ČR.

Vánoční výstava betlémů 

Třebíčské betlémy včera a dnes

Tradiční Vánoční výstava betlémů nese v letošním roce podtitul Třebíčské betlémy včera a dnes. Vzhledem k vládním protiepidemickým opatřením nebylo možné v loňském roce uskutečnit výstavu dle předpokládaného scénáře. Z tohoto důvodu bylo loňské téma Regionální betlemáři spojeno s tématem plánovaným na letošní rok, tedy Třebíčské betlémy.
Výstava návštěvníkovi nabízí srovnání klasického třebíčského betlému od starých mistrů přelomu 19. a 20. století se současnou tvorbou regionálních betlemářů.
„Staré“ betlemářství je zastoupeno nejen klasickými stavěcími betlémy, ale i betlémy skříňkovými. Výpůjčky pochází ze sbírek institucí (např. Moravské zemské muzeum, Národní muzeum, Třebechovické muzeum betlémů, 1. NÖ Krippenmuseum Vösendorf, Klášter kapucínů Brno), ale i od sběratelů či potomků betlemářských mistrů.
Současnou betlemářskou tvorbu zapůjčili primárně sami autoři. Díla nepochází pouze z Třebíče, ale i jejího okolí.
Muzeum Vysočiny Třebíč po roční pauze opět půjčilo svůj putovní soubor betlémů, tentokrát bude k vidění v Městské galerii ve Vysokém Mýtě.
Ve vánočním čase můžete betlémy ze sbírky našeho muzea spatřit i v třebíčském Turistickém informačním centru Bazilika nebo Muzeu Hrotovicka.