„Jé, ahoj pejsku!“
„Jmenuje se Alvin.“
„Ty jsi ale fešák, Alvine,“ chválím nádherného labradora a zároveň podávám ruku jeho pánovi stojícímu vedle s neznatelně zakloněnou hlavou, jako mívají nevidomí, a v duchu se těším, až znovu zazní jeho mírný tlumený sametový hlas. Lehkým dotykem navedu jeho pravici ke své a pozdravíme se: „Milan, dobrý večer.“
„Bihári, těší mě!“
„Mě taky, pane Bihári, tak zase v Třebíči, co? Nevadilo by vám, kdybych vám říkal jen Mário?“ A bez čekání na odpověď vykročím ke druhému z lidské posádky kombíku, který před chvilkou zastavil na dvoře Šmeralova statku: „A vy budete pan Pospíšil, že jo? Jaká byla cesta?“
„Jo, jo, Adam, dobrý den. Cesta v pohodě. Teda, máte to tady hezký!“ odvětí v šeru sympaťák a všichni včetně psa se usmíváme. Je úterý 28. ledna půl šesté navečer. Než odbije klekání, tykáme si.
Na úvodní ze tří zimních koncertů na Šmeralově statku přicházejí první lidé chvíli po 18. hodině. Přejdou přes dvůr, nakouknou do šatny a do sálu, aby zjistili, jak to tady „chodí“. Pak se pár kroků vrátí a sednou si do míst, kde bývala hospoda. Dnes tam přes den chodí žactvo za poznáváním lidové kultury, teď večer je tam občerstvení. Dají si červené. Povídají si, oknem se dívají přes dvůr na svítící sál a vyhlížejí další příchozí.
Těch by mohlo být klidně i přes osmdesát. Tentokrát ne. Když v 19:05 zůstane osvětlené jen pódium a sklenice jsou poloplné, je zpola zaplněno i hlediště.
Hrají Mário s Adamem. Mário Bihári, nevidomý pan muzikant, na akordeon. Bravurně, vroucně, jemně i bouřlivě. Zpívá právě tak, citlivě, ze srdce, vesměs v moll, sem tam veseleji v dur. Harmonie tvořené na půdorysu cikánských stupnic jsou takové. Romské tradicionály a lidovky také. Jsou jako sladkokyselé okurky, jako bouřky střídající pohodu letních dní, jako nevyzpytatelné ženy, jako nespoutaní muži.
Adam hraje na housle. Skvěle. Jeho linka není doprovodná. Je partnerská, dotvářející, podporující.
Začnou Libertangem. Virtuózní skladbou Astora Piazzolly. No, páni. Co bude dál?
„Ani nevím,“ podotkne Mário, „hraju podle nálady a baví mne Adama překvapovat.“ „Ale já se překvapit nenechám,“ směje se Adam a už to frčí: čardáše, Biháriovy autorské písně pomalé i svižné. O lásce, samotě i třeba o jídle. Známé romské písně rozhýbávají stále nadšenější publikum, které reaguje na každé sólo, na Máriův emotivní zpěv, který nabírá na ostrosti, i na jeho suché vtípky, historky a vzpomínky, kterými muziku doplňuje. Snad nejvíc se chytla ta, jak kdysi s Bárou Hrzánovou a Zuzanou Navarovou tropili vylomeniny v restauraci Ráchel v Židech…
Kdo na koncert nepřišel, možná těžko uvěří, že diváci po devadesáti minutách bouří a odměňují muzikanty potleskem vstoje. A to se hrálo v jednom světle, v civilním oblečení, s minimálním pohybem. Jen hudba sama a dva chlapi, co si na nic nehrají, ale o to víc umí. A parádní show byla na světě.
Jeden přídavek a konec. Dojmů plno, tak proč hned domů? Co takhle ještě decku vína? Tak jo! Bodlo i pivo. Ano, bylo v nabídce. Taky káva, čaj, limo, slané tyčinky i něco ostřejšího. Jen tak za náprstek, samozřejmě. A pak procházka domů vymrzlým městem. Jak je to prosté.
O co jde „Hudbě na Šmeralově statku“? O hudbu. O klid. O sdílený zážitek. Hned napoprvé se to povedlo. Snad to nebude jako s prvním vydáním, co z kapsy vyhání.
Díky, Adame.
Díky, Mário.
(Milan Noha)